Hlas pro vegetariánství - Zvíře není věc

O etickém chování vůči zvířatům a jejich osudu v knize "Jejich jest království".

Lze říci, že to, co člověka činí opravdu lidským, je právě schopnost pochopit, že utrpení zvířete je důležitější než požitek z kousku masa.
(MATTHEW SCULLY)

Je mnoho knih a vědeckých pojednání o životě zvířat, jejich mimořádných schopnostech, citlivém vnímání okolního světa, jejich emocích, věrnosti vůči jedincům svého druhu, oddanosti k lidem a mnohých jiných obdivuhodných vlastnostech, které z nich učinily tvory neoddělitelné od života nás lidí.

Díky výsledkům stále četnějších studií fyzických a duševních schopností zvířat postupně padají přehrady, které v minulosti byly – a stále ještě jsou – záměrně vytvářeny mezi člověkem a ostatními tvory, abychom je mohli vykázat z okruhu naší odpovědnosti, ochrany a soucitu. Jsme si dobře vědomi všeho, co bylo zvířatům odepřeno ve snaze, aby sloužila všemožným potřebám a zálibám lidí a přitom nezatěžovala jejich svědomí pocitem, že je podrobujeme nespravedlivému násilí a utrpení.

Často slýcháme: vždyť zvířata nemají schopnost mluvit (teď mě napadá: Co by se asi stalo, kdyby zvíře na jatkách náhle promluvilo a poprosilo o milost? Přesto bychom je zabili?), schopnost trpět a pociťovat bolest, myslet a rozhodovat se, jsou emocionálně zaostalá a morálně neodpovědná – nejsme tedy vázáni povinností zacházet s nimi jako s cítícími a bolest vnímajícími tvory. Dnes však víme, že všechna zvířata mají svou řeč, že se mezi sebou dorozumívají často velmi složitým způsobem, nám lidem zatím neznámým, a mnohá z nich jsou schopna dorozumění a dialogu s lidmi; že umějí myslet, činit logické závěry a rozhodnutí srovnatelná s myšlenkovými pochody dětí a často převyšující mentální schopnosti mnohých lidí; že dokážou užívat a dokonce vyrábět nástroje nutné ke své obživě, že prožívají emoce jako úzkost, strach a smutek. A což jejich paměť, schopnost orientace přes neuvěřitelné vzdálenosti, jejich neskonale vyvinutější smysly zrakové, sluchové a čichové, jakož i mnohé jiné schopnosti, kterými my sami nejsme obdařeni! Když ještě připočteme jejich věrnost, soucit s utrpením jedinců svého druhu, jejich péči o své potomky a věrnou službu lidem - není toto vše víc než dostačující důvod k tomu, abychom všechna zvířata chovali v obdivu a úctě? Nezavazuje nás k humánnímu jednání vůči těmto tvorům též jejich bezbrannost a nevinnost?

Mnohem závažnější než všechny tyto jejich vlastnosti je však stále nechápaná a často záměrně opomíjená schopnost zvířat trpět a vnímat bolest, ač je podle současného bádání prakticky neodlišitelná od vnímání bolesti u lidí. Již před více než 200 lety to výstižně vyjádřil anglický filozof Jeremy Bentham v oné dnes tak známé větě: „Otázkou není, zda dokážou myslet ani zda dokážou mluvit, ale zda jsou schopna trpět!“ Jak odlišné je toto poznání od středověkého i pozdějšího názoru doby osvícenské, který ponížil mimolidské tvory na bezduchá automata neschopná trpět a pociťovat bolest.

A jak málo se změnil osud zvířat od dob temna, jak dokonce vzrostla míra a hloubka jejich utrpení! Jako by nic neznamenaly četné vědecké studie, dokazující nejenom bohatý vnitřní život zvířat a emoce tak blízké nám lidem, ale i podobnost fyziologických mechanismů, které u člověka a ostatních zvířat, a to zejména u savců i ostatních obratlovců, kontrolují a zprostředkují vnímání bolesti. Nejedná se pouze o zvířata člověku geneticky podobná či lidem citově blízká; jde o výsledky četných nedávných prací zabývajících se studiem inteligence, chování a emocí hospodářských zvířat, těch nejpočetnějších trpících a lidmi zapomenutých tvorů. Inteligence vepřů (je prokázáno, že je vyšší než inteligence psů), krav, ovcí, slepic i ryb, jejich složité společenské uspořádání, projevy radosti, smutku, strachu i bolesti, účast s utrpením ostatních jedinců a mnohé jiné důkazy jejich bohatého vnitřního života jsou vskutku ohromující.

Avšak i bez vědeckých studií dobře víme, že zvířata umějí předvídat nepříznivé a bolestivé situace, nebezpečí a dokonce přírodní katastrofy – jak by tedy bylo možné, aby neprožívala strach z lidí, kteří jim ubližují, a hrůzu při cestě na jatka i na místě samém, kde jsou navíc přinucena sledovat zabíjení svých vlastních druhů? Jenom cynický antropocentrický přístup k mimolidským stvořením a netečnost k utrpení ostatních cítících tvorů mohou tyto schopnosti zvířatům upřít.

Musíme se tedy ptát: jak je možné, že civilizované společnosti vůbec dovolí, aby se s těmito tvory ve velkochovech a na jatkách zacházelo jako s neživými předměty, jejich uměle zkrácený život naplnit hrůzou z nemožnosti jakéhokoliv pohybu v těsných klecích, držet je ve tmě a nedýchatelném vzduchu rozžírajícím jejich plíce, vystavit je netečnosti a často svévolné krutosti lidí, nedopřát jim i tu malou útěchu a radost z přítomnosti jejich druhů a potomků a nakonec jim odepřít i milosrdnou a bezbolestnou smrt. Na jatkách jsou každodenně statisíce a ročně miliony zvířat zaživa vhazovány do vroucí vody nebo při plném vědomí rozřezávány, protože „výroba“ masa, mléka a vajec se nesmí zdržovat a zisky masného a mléčného průmyslu nesmějí poklesnout. Miliardy hospodářských zvířat jsou každým rokem podrobeny velmi bolestivým zákrokům bez jakéhokoliv zmírnění bolesti, postiženy zhoubnými a chronickými nemocemi, aniž jim je poskytnuta i ta nejnutnější veterinární péče, nespočet zvířat je těžce zraněno během chovu, transportu, při četných nehodách a přírodních katastrofách, pohřbeno zaživa či spáleno jako nepotřebný odpad – výčet je nekonečný a pro vnímavého člověka doslova neuvěřitelný.

Ačkoliv nelidské zacházení s hospodářskými zvířaty bylo nesčíslněkrát detailně popsáno v četných dokumentech, podloženo svědectvími zemědělských inspektorů i pracovníků masného průmyslu a někdy i přístupné veřejnosti, zákazník o těchto každodenních, tak dobře utajovaných krutostech nemá takřka ponětí. Mnohé ovšem známo je z občasných zpráv v tisku i televizi; kde však jsou protesty občanů, vzdor církví, humánních organizací a spolků pro ochranu zvířat, proč nepozvednou svůj hlas proti těmto krutostem? Vždyť se jedná o tvory vnímající stejnou bolest jako naši domácí „mazlíčci“, o něž tak starostlivě pečujeme a na něž se vztahují zákony na ochranu proti krutosti!

O tom, jaký je skutečný život zvířat ve velkochovech a jejich osud na jatkách, se nedozvíme skoro nic, neboť všemocný průmysl podporovaný vládami a parlamenty samozřejmě nechce, aby spotřebitel znal pravdu. Je však v silách každého z nás udělat malý krok a krutému systému se vzepřít! Učinili tak mnozí velikáni v dějinách lidstva, když jim jejich vzdělání, snaha neubližovat jiným živým tvorům a jejich svědomí nedovolily nadále podporovat krutý systém a rozhodli se pro vegetariánství; patřili k nim například Pythagoras, Plutarch, Ptolemaios, Leonardo da Vinci, Lev Nikolajevič Tolstoj, Máhatmá Gándhí, Albert Schweitzer, Mark Twain, Romain Rolland, G. B. Shaw, Isaac B. Singer, Albert Einstein a mnoho dalších. Jejich příkladu dnes následuje stále větší počet lidí ve všech zemích světa, zvláště lidí mladých, kterým není lhostejné utrpení ostatních živých tvorů a kteří ve výrobcích, jež jsou dnes snadno dosažitelné, nacházejí stejně výživnou a navíc i zdravější náhradu za maso, mléko a vejce.

K poučení slouží i celá řada knih a dokumentů popisujících poměry na velkofarmách a na jatkách, doplněných svědectvími inspektorů a bývalých dělníků, kteří měli odvahu popsat poměry v těchto novodobých koncentračních táborech. Je zatím málo těch, kteří tyto knihy čtou, neboť pohodlnější je zavřít oči a nepříjemnou pravdu nevědět. Pevně věřím, že vlna soucitu, která se v nás vždy probudí vůči lidským obětem velkých tragédií a přírodních katastrof, by po poznání pravdy stejně vroucně objala i mimolidské tvory a přiměla lidi ke vzpouře proti nezměrným zločinům na zvířatech páchaných. Kde by jinak bylo naše lidství, kdybychom ztratili soucit se slabými a bezbrannými?

Není sporu o tom, že přechod k vegetariánské stravě je ten nejúčinnější způsob, jakým lze snížit míru utrpení hospodářských zvířat. Jen velmi málo lidí si uvědomuje, jak ohromný podíl na tomto utrpení má též produkce mléka a vajec; bolestivé a psychicky nesnesitelné několikaleté uvěznění dojnic a slepic ve tmě, nedýchatelném vzduchu a bez možnosti sebemenšího pohybu je neospravedlnitelným týráním, které si spotřebitel nemůže ani představit, pokud poměry na novodobých velkofarmách sám neviděl. Tudíž přijetí přísně vegetariánské stravy odmítající nejen maso, ale i mléko a vejce zachrání nespočetně víc hospodářských zvířat od dlouhodobého strádání a smrti. Nenechme se tedy mýlit těmi, kteří hlásají, že vegetariánství „mnoho neřeší“, že je pro udržení pevného zdraví problematické či dokonce pochybené. Hlasatelé těchto varování buď nejsou dostatečně informováni, nebo nejnovější výsledky vědeckého výzkumu prostě ignorují či záměrně zamlčují. Jsou též mnozí, kteří z prosté nesnášenlivosti vůči odlišnému životnímu stylu druhých lidí nebo z jiných osobních pohnutek mají zájem vegetariánství hanět a pomocí falešných a často naivních argumentů odsuzovat či zesměšňovat; tito jedinci jsou často přímo nebo nepřímo podporováni zemědělským průmyslem a vegetariánství pro ně představuje hrozbu a ztrátu jejich zisků. Je tedy pro ně nanejvýš nutné – bez ohledu na poškozování zdraví lidí a nezměrné utrpení hospodářských zvířat – vegetariánství zdiskreditovat a všemi možnými prostředky pomáhat nelidskému industrializovanému zemědělství k přežití.

Žijeme v době velkých změn a mnozí lidé, zvláště ti mladí, si začínají uvědomovat, že ostatní tvorové jsou tu na světě s námi, nikoliv pro nás. Stále četnější vědecké studie, prováděné převážně ve Velké Británii, přinášejí velmi přesvědčivé důkazy o emocionální příbuznosti člověka s ostatními zvířaty: důkazy o tom, že schopnost řeči nemá nic společného s vnitřními myšlenkovými pochody, že pocity a emoce nejsou závislé na inteligenci, že vnímání bolesti u ryb a savců včetně člověka je velmi pravděpodobně totožné a mnohé jiné překvapivé poznatky, které moderní věda dnes dokáže odhalit. Nebudou-li výsledky těchto prací zanedbány a výzkum v této oblasti záměrně potlačen, pak lze doufat, že výsledků tohoto výzkumu bude využito v praxi a že dojde k velkým změnám v našem vztahu k mimolidským tvorům. Bude to ovšem chvíli trvat; vždyť kolik let bylo třeba k tomu, aby bylo zrušeno nevolnictví a otroctví, aby alespoň v civilizovaných zemích ženy dostaly právo volit a aby odlišná barva pleti, národní identita či náboženská příslušnost nebyly příčinou diskriminace jednotlivců i celých národů. Je třeba se vzdělávat! Chceme-li opravdu naši společnost nazývat civilizovanou, pak není jiné cesty než radikálně změnit náš postoj ke zvířatům, tvorům bez jakékoliv moci a možnosti se bránit.

Rád bych uzavřel tento úvod citátem z knihy Dominion Matthew Scullyho; v jedné z kapitol této vzácné knihy napsal: „Pro mne je tím nejzákladnějším otázka, zda jsem opravdu člověkem nebo jen pouhým spotřebitelem; zda stojím na straně mocných a zajištěných, nebo na straně slabých, postižených a zapomenutých. Zda jsem odpovědný bohu peněz, nebo Bohu milosrdenství.“ Nemohu k tomu víc dodat. Snad pouze to, že by mi bylo velkým potěšením, kdyby tato útlá knížka našla porozumění u českých čtenářů a dotkla se srdcí alespoň některých z nich.

Jan Čejka



Dr. Jan Čejka vystudoval chemii v Praze a poté pracoval jako biochemik v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze. V roce 1968 odešel do USA, kde se habilitoval v oboru klinické chemie a podílel se na výzkumu dětských nemocí v Children's Hospital of Michigan v Detroitu. Po řadu let byl členem vědecké poradní komise při organizaci Humane Society of the United States ve Washingtonu a nadále spolupracuje s řadou celonárodních a zahraničních organizací pro ochranu zvířat a sponzoruje jejich práci. Mimo jiné se zasloužil o české vydání knih „Osvobození zvířat“ (Práh, 2001) a „Věčná Treblinka“ (2003).

Shora uvedený článek je edičně zkrácená předmluva k jeho knize „Jejich jest království“ (2005), pojednávající o životě a osudu hospodářských zvířat.

V květnu roku 2007 Dr.Čejka převzal na Mezinárodním festivalu filmů „Otevři Oči“ cenu za svoji dlouholetou práci v ochraně zvířat.

Vytisknout









Návštěva:
©Škola živé stravy 2011