Nad Odrou

Pod skálou a stromy, nad řekou Odrou se tiše a jemně dívá na svět Panna Maria s Ježíškem v náručí. Schovaná v malé jeskyňce, opatřené stříškou proti dešti a sněhu, kovovými svícínky ve skále a zdobené květinami. Schody vedoucí k soše jsou pokryty vázami plnými květin a svíčkami. Plamínky potmě načervenalým, mihotavým světlem ozařují jeskyni a umocńují klid místa… jenom zurčící pramen vody je slyšet stříbrnými hlasy země a řeka si šumí po kamenech jak mašle z organzy a hedvábí.

Stačí usednout na lavičku před jeskyní, zahloubat se do ticha a jenom se probírat svými myšlenkami, nebo se modlit k Panně Marii, přivřít oči a dívat se na krásné energie obklopující místo s pramenem. Odmyslet si svět kolem, cítit své srdce, svou duši a anděla strážného. Uvědomit si zemi jako takovou, nekonečný chrám Boží. Tma je milosrdný plášť něhy, odloučení od reálného světa, opona co nám dá jeviště ke hrám srdce, naší duše a mysli… pokorné víry a lásky k ní, Zemi, k matce nás všech.

Když naši pozornost nejitří a neruší okolní vjemy a můžem jenom cítit vůni vody, země, stromů, slyšet vodu, vítr, pohyb listů a zvířata… jsme zas ve chvíli první… kdy bylo jenom - v uvozovkách jenom - krásně na Zemi, ve vodě a v povětří :o)) Byli jsme součástí všeho a všech tak dokonale, že jsme možná rozuměli i řeči ptáků, zvěře, rozuměli si beze slov… vnímali svět svou myslí a srdcem naprosto dokonale…

Vnímám smutek v sobě, zároveň podivné vření, dmoucí pocity sounáležitosti a cítím, jak mě přitahuje Panna Marie k sobě… "pojď za mnou" to slyšívám v sobě dlouho při každé modlitbě k ní a kdykoli medituji s myšlenkami na ni. Vím, jak ráda bych šla vedle ní. Nemám v sobě ani její pokoru, ani její laskavost, ani se mé srdce nemůže rovnat jejímu bezmezně milujícímu neposkvrněnému srdci. Nezasloužím si jít vedle ní, ještě ne. Mohu stát před ní, říkat jí něžná slova úcty a milujícího obdivu k její nekonečné dobrotě a lásce. Mohu ji požádat o pomoc, o laskavosti a to, aby byla aspoń na malou chvíli se mnou, abych ji mohla vidět v duchu, krásnou, obklopenou květinami… jiskřící i plačící i usměvavou jemnou ženu.

Možná, že mi přivedla lásku, muže, který půjde životem se mnou, vedle mě a přede mnou… a bude mi milovaným přítelem celý život. Mužem, který mě bude ctít, vážit si mě, milovat mě, pomáhat mi a rozumět mi. Bude mi mužem, který přijme mě - takovou jaká jsem i mou lásku, mou pomoc, mé přátelství. Pochopí, že nemohu stát na místě a neustřihne mi křídla… naopak bude je čechrat jako poklad. Já mu budu jeho křídla čechrat jak jen to půjde a ctít jej celou svou bytostí a vší svou láskou k němu.

Odra šumí, stromy se naklánějí jako baldachýn pod hvězdami a nechce se vstát a jít… :o)) přerušit proud energie, vykročit z toho kouzla pospolitosti… :o)) Zkrátka jít sama domů a nechat tu TO, to krásné něco, co se dá odnést jen v duši a srdci.

Elrondovi, králi Elfů :o))
Staňka, 15.7.2011, pátek, Hranice


Vytisknout









Návštěva:
©Škola živé stravy 2011